A picture

Obsah

Historie města Luby

Bývalý Schönbach, dnešní Luby, leží na území, o kterém se v období prvního osídlení mluvilo jako o "okolním lese", nebo o "lubském újezdu". Období pravděpodobného prvního osídlení lze datovat do let 1100 až 1140.

V počátcích knížecí doby byla tato oblast nepochybnou součástí pohraničního hvozdu, plošné, jen přibližně vymezené hranice mezi českou a německou stranou. První přemyslovská knížata v 10. a 11. století při úsilí o sjednocení a podmanění slovanských kmenů v Čechách a na Moravě, plném obtížných bojů a dramatických zvratů, nenalezla dostatek sil a prostředků, aby vtáhla do své sféry i slovanské etnikum při pramenech Ohře a Podunají. Právě tyto oblasti se dostaly do hlavních směrů expanze německé feuduality. Ta byla lépe organizovaná, disponující větším mocenským a lidským potenciálem, usměrňovaná a podporovaná přímo německými císaři.  Na území Chebska a přilehlé lesní oblasti přicházela expanze z Bavorska

Výraznou postavou mezi jejími vládci se stal markrabí Diepold II. z Vohburgu, poprvé zmíněný roku 1093 a vládnoucí do roku 1146, a to intenzivní kolonizační činností, na jejíž podporu založil roku 1132 na západní straně pomezního hvozdu ve Waldsassenu klášter kolonizačního řádu cisterciáků a bohatě jej obdarovával lesními újezdy. Po úmrtí Diepolda II. převzal toto území první německý král ze štaufského rodu, Konrád III.

Jeho správu svěřil druhorozenému synovi Friedrichovi, vévodovi z Rothenburgu (zvaného též Švábský). Po úmrtí Konráda III. roku 1152 a vévody Friedricha roku 1157 přešlo Chebsko do majetku jeho bratrance, císaře Friedricha I. Barbarossy.

Z této doby jsou také první písemné doklady se vztahem k Lubům a jejich okolí. Roku 1154 daroval vévoda Friedrich z Rothenburgu waldsassenskému klášteru své zboží Watzkenreuth (Vackov) v blízkém sousedství jihozápadně od Schönbachu a potvrdil mu všechna práva, udělená markrabím Diepoldem. V letech 1157 - 61 řezenský biskup Hartwig potvrdil právo k desátkům, které klášteru darovali na různých zbožích markrabí Bertold a Diepold, "jakož i desátky z Schonpachu a Kirchbergu (Kostelní, severně od Schönbachu) s celým lesem, které byly řečeným bratřím (tj. cisterciákům) předány od krále Konráda a vévody Friedricha".

Roku 1158 český král Vladislav II. daroval waldsassenskému klášteru blíže zeměpisně nevymezený újezd "v lese sedlecké župy" a roku 1165 znovu újezd, který je dosti přesně vymezen pouze vodními toky kolem pramenů saské řeky Elster, a je tedy totožný s krajinou kolem Lubů. Konečně roku 1185 papež Lucius III. vzal waldsassenský klášter pod papežskou ochranu bulou, v níž se vypočítává veškerý klášterní majetek, mj. "v zadním lese" na 16 sídlištních lokalit, mezi nimi dvě s názvem Schönbach (in ulteriori silva .... Sconenbach).

Z údajů citovaných listin se zdá, že waldsassenským cisterciákům byla lesní oblast kolem Lubů darována postupně až od poloviny 12. století. V té době zde již byla v proudu kolonizace, prováděná světskými feudály, nejspíš markrabím Diepoldem nebo už jeho předchůdci ze základny v Chebu. Desátek, o kterém je řeč, byl desátkem biskupským, který z pověření řezenského biskupa vybírali příslušní markrabí a jehož část si za výkon funkce ponechávali k vlastní dispozici. Jeho předání cisterciákům dokazuje, že příslušné lokality zde byly již před jejich příchodem. Klášter ovšem kolonizaci velmi zintenzívnil, jak je patrné z počtu sídlištních lokalit v papežské bule.

V této době pravděpodobně vznikla i potřeba nezbytné duchovní náležitosti v životě středověké společnosti, mít vlastní kostel. Stavba kostela byla pravděpodobně zahájena roku 1188, první plebán je písemně doložen roku 1199 jako svědek na klášterní listině. Jeho zasvěcení jednomu z apoštolů, sv. Ondřeji, je starobylé. Nepochybně zde musel fungovat za klášterní éry. Zda vznikl ještě dříve, nelze odvodit z písemných dokladů, nýbrž jen z typu stavby samé.

Pod vládou kláštera zůstal Schönbach s celým přilehlým územím dvě století. Roku 1319 povoluje německý král Ludvík IV. Bavor opatovi waldsassenského kláštera Johanovi III. povýšit Schönbach z vesnice na město a obdarovat je stejnými právy, jakým se těšilo město Eger (Cheb). Tím se cítili poškozeni fojtové z Plavna a podnikli řadu nájezdů do území kolem. S žádostí o ochranu před nimi se klášter obrátil na českého krále a Jan Lucemburský mu roku 1322 vyhověl. Tím se Luby dostaly poprvé aktivně do mocenské sféry českých panovníků, když dříve poskytovaná ochrana od Přemysla Otakara II. roku 1265 a od Václava II. roku 1291 byla spíš jen právní povahy. Prameny neuvádějí, zda a v jakém rozsahu mohlo být poškozeno samo čerstvě povýšené město.

listinaRoku 1348 klášter ve finanční tísni zastavil město s oběma přilehlými vesnicemi Rüdigerovi ze Sparnecku a ten, aby je jako zástavu nemusel vrátit, nabídl je roku 1354 králi Karlu IV., od něhož je přijal jako české manské léno. Roku 1370 Karel IV. změnil Luby na rodinný majetek českých králů, který Václav IV. roku 1398 zastavil hrabatům ze Schwarzburgu a roku 1422 Zikmund míšeňským markrabím za závazek nepřetržité války s husity.

Kolem poloviny 15. století saský kurfiřt a míšeňský markrabí Friedrich udělil Luby s okolním územím jako saské léno Matyášovi Šlikovi, bratrovi Zikmundova kancléře Kašpara, zakladatele moci a důstojnosti šlikovského rodu. Roku 1459 vrátil kurfiřt Lubsko české koruně i se Šlikovou lenní držbou, kterou jim Jiří Poděbradský roku 1461 potvrdil. Šlikové různými cestami získali větší majetek a ovládli takřka celé horní Poohří a Podkrušnohoří. Vůči sousedům a na korunních panstvích, která drželi v zástavě nebo lénem, vůči manům a městům -především Lokti- vystupovali velice násilnicky. Za slabé jagellonské vlády tyto poměry vyústily v neustálé vzpoury, šarvátky, soudy a posléze ve vypsání zemské hotovosti a válečného tažení roku 1505 proti Šebestiánu Šlikovi na Lokti a ovšem i proti s ním solidárním sourozencům.

Za účast v prvním stavovském odboji roku 1547 ztratil Jeroným Šlik Luby konfiskací ve prospěch krále Ferdinanda I. a jeho komory.

Roku 1552 zastavil Ferdinand I. Luby a další panství po Jeronýmu Šlikovi nejvyššímu kancléři Jindřichovi IV. z Plavna a ten roku 1554 na 30 let loketským měšťanům. Roku 1597 císař Rudolf II., aby získal  prostředky na válku s Turky v Uhrách, prodal lubské panství do dědičné držby císařskému radovi a prokurátorovi Jindřichovi z Písnice. Ten v letech 1604 až 1608 postavil na mírném návrší severozápadně od města zámek. Celý areál byl obklopen velkým parkem a krásnou alejí spojen s městem. Poslední z rodu Písniců, Julius Jindřich Josef, roku 1715 zřizuje ve městě chudobinec a rok nato nechává postavit kapli Panny Marie. V držení tohoto rodu zůstalo panství se zámkem a městem do roku 1739, kdy je Jindřich z Písnice prodává svobodnému pánu Johannu Karlu von Selb.  Toho jistě nepotěšil požár v listopadu téhož roku, kdy vyhořel celý střed města. Spolu s radnicí a farou lehlo popelem 57 obytných domů.zámek

Jindřich z Písnice vstoupil po prodeji do františkánského kláštera v Chebu, kde roku 1773 jako mnich zemřel. Jeho náhrobek se dnes (rok 2001) nachází na nádvoří chebského muzea.

Od roku 1786 je lubské panství v držení Jana Martina Hoyera, od roku 1791 je majitelem Jan Gottfried Korb. Střídání majitelů lubského panství pokračuje, roku 1798 je vlastní dokonce sdružení 73 sedláků a chebských měšťanů. V roce 1816 se jeho majitelem stává generálmajor Franz Ritter von Rousseau, roku 1840 vše prodává svému švagrovi Josefu Karlu Starckovi.

Neštěstí v podobě požáru opět postihlo město, a to v roce 1865, kdy shořelo 29 domů včetně hospodářských stavení, opětovně také fara.

V dalších letech se ve městě mnohé měnilo, k dispozici jsou také podrobnější záznamy. A tak víme, že v srpnu 1868 byl otevřen poštovní úřad, v roce 1872 uveden do provozu telegraf. O rok později byla otevřena Odborná hudební škola, v roce 1878 slavnostně zahájeno vyučování v nové budově obecné školy. Město se také mohlo pochlubit novou radnicí, která byla předána do užívání v roce 1882. V listopadu 1887 byl vysvěcen nově založený hřbitov.

Rozvoj města dokumentuje i počet obyvatel, kteří zde žijí a pracují. V roce 1890 jsou Luby se svými 3639 obyvateli druhým největším městem na Chebsku. Dle dochovaných údajů bylo v roce 1897 zaměstnáno přes 1200 osob výrobou hudebních nástrojů. Tato pro Luby dodnes tradiční výroba zaměstnávala většinu místních obyvatel ať již samotnou stavbou hudebních nástrojů, či jen částí hudebních nástrojů (např. houslové krky), zhotovováním přířezů, součástek, strun apod.radnice

Výrazný pokrok přinesla výstavba městské elektrárny, která byla uvedena do provozu roku 1899. Rok nato další významná a pro město velice důležitá událost - 27. června byl slavnostně zahájen provoz na železniční trati Tršnice - Luby. Elektrický proud a vlakové spojení se světem podnítily další rozvoj průmyslu, vznikaly nové služby, různé spolky nabízely obyvatelům kulturní a sportovní vyžití. Město rostlo a dosavadní školní prostory již zdaleka nestačily, a tak radní rozhodli o postavení nové školy. Ta byla vybudována i na dnešní dobu neskutečně rychle. Od prvního výkopu do předání školy pro výuku v prosinci roku 1902 neuběhlo více než 9 měsíců.

Další rozvoj a prostory si také vyžadovalo hudební vyučování, které zpočátku probíhalo v soukromých domech a později, od roku 1882, v budově nové radnice. Rozšiřující se výuka a neuspokojivé prostory městské zastupitelstvo vyřešilo velkoryse a důstojně. V září 1910 bylo velkou většinou rozhodnuto postavit novou budovu hudební školy, 15. září 1911 byla budova předána do užívání. Během jednoho roku tak město získalo novou dvoupatrovou budovu s koncertním sálem.

V roce 1921 se konaly oslavy 600. výročí povýšení Lubů na město. Správně se měly konat již v roce 1919, ale tehdejší nepříznivá situace se všemi průvodními jevy neuspořádaných poválečných poměrů nedovolila na podobnou akci ani pomyslet. O to velkolepěji se slavilo o dva roky později, a zdálo se i oprávněně, vzhledem k nečekaně úspěšnému hospodářskému rozmachu. V hudebním průmyslu pracovalo v Lubech a okolí přes 4000 lidí.

V obdobné atmosféře prosperujícího města se konaly v létě 1927 oslavy u příležitosti odhalení houslařského pomníku. Na myšlenku stavby pomníku přišla sekce houslařů. Postavením pomníku měl být vzdán hold všem neznámým houslařům a výrobcům hudebních nástrojů, kteří se zasloužili o rozvoj tohoto řemesla na Lubsku. Zároveň měla být vytvořena nová, symbolická pamětihodnost houslařského města. Odhalení pomníku za velké účasti obyvatelstva i mnoha zahraničních hostů jakoby symbolizovalo i konec optimistické doby dvacátých let. Před lubským nástrojařským průmyslem stálo nesmírně obtížné období krize.

Byla to nebezpečná krize politická, která vyústila ve druhou světovou válku. Své vykonal podzim 1938, kdy Československá vláda přijala mnichovský diktát o odstoupení pohraničních území. Město obsadila německá armáda. Výroba hudebních nástrojů se téměř zastavila, výrobní provozy se orientovaly na válečnou výrobu, velká část zaměstnanců a domácích dělníků dojížděla do chebské továrny na výrobu letadel. Válečná léta město přežilo bez větších škod. Dvakrát bylo bombardováno, zničeny byly jen dvě budovy, některé byly poškozeny následnými požáry. Američtí vojáci přijeli do Lubů 6. května 1945, tím zde válka skončila.

usaHistorie po roce 1945

K velkým škodám ovšem došlo po ukončení války, kdy na základě Postupimské dohody vítězných mocností (podepsána 2.8.1945) došlo k odsunu občanů německé národnosti do Německa. Odejít a opustit domov tak musela převážná většina místních obyvatel, od obyčejných dělníků až po opravdové mistry. Zanechali po sobě vybavené domky, odnesli s sebou ale zkušenosti a odbornost ve výrobě hudebních nástrojů, kterou následně v novém domově postupně rozvíjeli od domácích dílen až po továrny. Většině lubských občanů se novým domovem stalo městečko Bubenreuth u Erlangenu, které se díky píli a umění dosídlenců stalo známé i ve světě právě výrobou hudebních nástrojů. 

S podobně těžkými začátky se potýkali také místní výrobci hudebních nástrojů. Nebylo jich mnoho, s nimi zde zůstalo i několik německých občanů, převážně antifašistů a sociálních demokratů. Především na nich, na jejich občanských postojích a jejich řemeslné zdatnosti, mohla být po skončení války vybudována společně s českým obyvatelstvem nová základna lubského nástrojařského průmyslu. Již koncem 19. století se výroba hudebních nástrojů (převážně houslí) stala světoznámou pod označením Cremona. Pod tímto názvem začínala také po roce 1945 nová etapa. Zpočátku se vyrábělo v menších provozovnách, kterých bylo po městě roztroušeno přes dvacet. Postupem času se původní malovýroba rozrostla natolik, že bylo rozhodnuto postavit nový závod. V roce 1968 se tak většina provozoven stěhovala do nových prostor v ulici Petra Bezruče, s nimi i přes 600 zaměstnanců. Závod Cremona byl jedním z největších výrobců hudebních nástrojů v Evropě.

Vraťme se ale zpět k vlastnímu městu. Po květnu 1945 dochází k pozvolnému osídlování českými obyvateli. Jsou to zejména vojáci československé armády, příslušníci Sboru národní bezpečnosti, Revoluční gardy. Vracejí se někteří původní obyvatelé. Stěhují se do prázdných domů po odsunutých obyvatelích německé národnosti. Jen z Lubů jich bylo do roku 1947 odsunuto hodně přes čtyři tisíce. Opuštěné domy zůstaly bez údržby, bytový fond byl v poměrně špatném stavu, byl zastaralý a zchátralý. To vedlo k tomu, že v průběhu několika let bylo demolováno velké množství budov. Na jejich místech byly většinou zřízeny parky a rozšířena městská zeleň, jinde byly postaveny nové domy - paneláky. Ty se stavěly i na dalších místech, možnost získat byt přilákala do Lubů mnoho lidí z celé republiky. Někteří po čase odešli, jiní zůstali a jsou dnes skalními lubáky. Pro potřeby obyvatel se zřídily dvoje jesle a tři školky, vznikaly obchody, byl postaven nový hotel s pohostinstvím včetně nového nákupního střediska, rekonstrukcí starého kulturního domu získalo město moderní Městské kulturní středisko a nové, širokoúhlé kino. Sportovní vyžití nabízela nově postavená sportovní hala a mnoho sportovních oddílů Tělovýchovné jednoty.

Pracovní příležitosti poskytovala především Cremona a Stavokonstrukce s výrobou elektrických rozvaděčů. Dále zde měla provozovnu Karna Mariánské Lázně, město zaměstnávalo lidi v Komunálních službách.

Historie po roce 1989

Poslední historickou změnou byl rok 1989, kdy skončila více jak čtyřicetiletá vláda Komunistické strany. Vzniklo několik nových politických stran, následovaly demokratické volby. Objevili se noví lidé ve vedení podniků, měst a státu, nové možnosti nabízelo soukromé podnikání, cestování do celého světa. To vše přineslo i pro Luby jisté změny, které však nebyly ku škodě města. Mnozí občané odešli pracovat do ciziny, mnozí se postavili na vlastní nohy a založili nové firmy. Státní obchody, služby a podniky se privatizovaly, někde lépe, jinde hůře. Měli jsme tak  z Cremony nejdříve společnost s ručením omezeným s názvem STRUNAL, od roku 2006 máme akciovou společnost STRUNAL CZ, Stavokonsktrukce se přejmenovaly na ELROZ a opustily Luby, dnes mají sídlo v Plesné. Budovu po Elrozu zakoupil německý podnikatel a dnes ve firmě F.P. Technik, vyrábějící plastové automodely, zaměstnává přes 250 zaměstnanců. Z větších soukromých firem stojí jistě za zaznamenání společnost Akord Kvint a Ateliér Saldo.

Po několika letech vyjednávání byl dne 1. ledna 1995 slavnostně otevřen turistický hraniční přechod mezi Luby a německou obcí Wernitzgrün. Pozitivní přínos pro město a jejich obyvatele měly poslední dvě velké akce. Tou první byla výstavba čističky odpadních vod včetně hlavního kanalizačního řadu. Se stavbou se začalo v roce 1995, v červenci 1997 byla čistička uvedena do provozu.  Druhou, neméně významnou stavbou, byla plynofikace města. Ta byla zahájena v květnu 1998 a již 24. listopadu téhož roku byl puštěn plyn. V roce 2001 byla v budově MěÚ otevřena stálá expozice historie města, v roce 2002 naučná stezka „Lubsko“. Na své původní místo (náměstí před radnicí) se v roce 2004 vrátil zrestaurovaný Mariánský sloup, v září 2005 byl slavnostně otevřen nový sportovní areál při základní škole, koncem téhož roku nové dětské hřiště a 14 nových bytů pro starší občany v Masarykově ul. 688. V roce 2007 byl zrekonstruován průtah městem (Příčná ul. + Revoluční až k radnici) a novou podobu dostalo Malé náměstí. Dne 1. 08. 2008 byl oficiálně otevřen hraniční přechod Luby – Wernitzgrün pro osobní automobily do hmotnosti 3,5 t.

V roce 2009 se dočkala celkové rekonstrukce Revoluční ulice včetně chodníků a nového veřejného osvětlení. V roce 2010 byly zahájeny práce na celkové rekonstrukci náměstí 5. května a prostoru kolem sochy houslaře, dokončeno bylo v listopadu. Výstavba kanalizace v částech města Růžový Vrch, Luční a Zahradní ulice byla zahájena 2011, ukončena koncem roku 2012. Za úspěch je nutno považovat přítomnost zdravotnické záchranné služby Karlovarského kraje. Potřebné prostory v budově zdravotního střediska na Malém náměstí zajistilo nákladem 335.000,- Kč město Luby. Provoz byl zahájen 1. října 2014. Poslední velkou akcí města bylo zhotovení propojovacího schodiště mezi dolní a horní školou, včetně výstavby volnočasového hřiště a nová úprava přilehlého parku. Současně se ke zdravotnímu středisku přistavěl venkovní výtah a budova byla zateplena. Vše ukončeno v létě 2015.

centrum

Město Luby má v současné době (rok 2016) necelých 2300 obyvatel, skládá se
z vlastního města a jeho částí Horní a Dolní Luby a Opatov. Obecní záležitosti řídí Městský úřad, zastupitelstvo města je devítičlenné. Na radnici je matriční, finanční a stavební úřad. Město má odbor správy majetku města (Technické služby). Po provedené územní reformě v roce 2000 spadají Luby do Karlovarského kraje.